Milé kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
v posledních třiceti letech jsem až doposud usedal k mikrofonu školního rozhlasu, abych studentům a svým kolegům připomněl významnou dějinnou událost. Nikdy mě přitom nenapadlo, že jednou budu mluvit o události tak aktuální, a současně tak děsivé. V Evropě 300 km od našich hranic vypukla válka. Ruský diktátor Vladimír Putin napadl Ukrajinu.
Ve svém projevu se nejprve vrátím do minulosti a připomenu krátce dějiny Evropy na východ od naší země. Udělám to proto, abychom snad lépe pochopili dění na Ukrajině a uvědomili si, jaké nebezpečí nyní hrozí, a to nejenom jí.
Ke konci první světové války po pádu carského režimu se zrodila ve východní Evropě komunistická říše, která začala ohrožovat a ovládat okolní území. Po rozpadu Rakouska – Uherska i území dnešní západní Ukrajiny. V roce 1922 ruští vládci připojili své další sousedy a vyhlásili Sovětský svaz. Krátce před rozpoutáním druhé světové války uzavřel sovětský diktátor Stalin dohodu s Hitlerem, a po ní ke své východní říši připojil pobaltské republiky (Litvu, Lotyšsko, Estonsko) a území dnešní Moldávie. Ještě předtím sovětská armáda obsadila východní část Polska.
Po druhé světové válce Sovětský svaz osvobodil od nacistické nadvlády převážnou část střední Evropy. Po hrůzách války, kterou rozpoutalo nacistické Německo, pochopitelně málokdo jen tušil, že zlo nacismu porazilo zlo jiné, tehdy komunistické. Většina středoevropských zemí, mezi nimi i Československo, tak zůstala na více než 40 let pod východní komunistickou diktaturou. Hranice ruského impéria sahala až k západní hranici našeho státu. Jakýkoliv pokus o svobodnou vůli podmaněných zemí přitom moskevští vládci tvrdě trestali. Jenom dva příklady – v roce 1956 zbraně v rukou ruských vojáků krvavě potlačily povstání v Maďarsku. V noci na 21. srpna 1968 vpadla vojska ruské armády do naší země a zůstala v ní až do roku 1991. To se totiž říše zla, jak ji nazval americký prezident Reagan, rozpadla a zanikla. Střední Evropa se mohla svobodně nadechnout a rozhodnout o své budoucnosti. Rozhodla se pro připojení k svobodné a demokratické západní Evropě. Proto Česká republika vstoupila v roce 1999 do vojensko-politické organizace NATO a o pět let později do Evropské unie. Stejně tak učinily další středoevropské země a také republiky v Pobaltí.
Na samém začátku našeho tisíciletí však skončilo desetiletí poměrně liberálního Ruska, které bylo ochotné tolerovat uvedené změny, a uzavřít dokonce několik významných dohod se západem a svými sousedy. Mezi nimi i smlouvu s Ukrajinou, garantující její stávající hranice a neutralitu. K moci však přišel Vladimír Putin, který postupně měnil svůj stát směrem k obnovení rozpínavé velmocenské politiky. Z Ruska opět přicházela hrozba. Za podpory diktátora Lukašenka fakticky ovládlo Bělorusko. A když se jiný soused začal orientovat západním směrem, Putinovský režim ho tvrdě trestá. Před osmi lety si přivlastnil Krymský poloostrov, prostřednictvím separatistů odtrhl východní území Ukrajiny. A poté Rusko začalo válku. Putinovým cílem je, podle mého názoru, dobytí Kyjeva a dosazení proruské, či přesněji řečeno, loutkové vlády. Ukrajinci to však nechtějí připustit a statečně se brání. Obdivuji je, obdivuji jejich prezidenta Zelenského, který na rozdíl od jiných hlav států v minulosti, ohroženou vlast neopouští, organizuje obranu Kyjeva, byť mu hrozí zajetí, možná smrt.
Milé kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
ano nyní již mluvím o současnosti a nemohu se ubránit emocím, vidím-li v televizních reportážích ukrajinské civilisty, ženy a jejich děti, staré lidi prchající do bezpečí. Přicházejí o své domovy, někdy své rodiny. Doufejme, že dočasně. Začínají ale přicházet i o životy a ty jim nikdo nevrátí. Emoce zesilují i proto, že v Česku více než 200 000 Ukrajinců již žije a pracuje. Známe je jako zdravotní sestřičky, setkáváme se s nimi na úřadech, pracují ve stavebních firmách.
Těm, kteří u nás žijí, je třeba vyslovit podporu. Je však především nutné pomoci těm, kteří před ruským medvědem utíkají.
Je dobře, že se tak děje, že Putinova agrese otevřela oči snad již všem, kteří k jeho politice byli shovívaví, že Evropa a skoro celý svět vystupují jednotně. Přijímají sankce, posílají na Ukrajinu pomoc s cílem přimět agresora k jednání. Věřme, že k němu nakonec dojde.
Těžko si však představit, že se poté život v Evropě, tedy i u nás, vrátí rychle k životu normálnímu, předválečnému. Pravděpodobně pocítíme důsledky hospodářských sankcí. K tomu se přidá ruská mezinárodně politická odpověď, kterou mi starší známe z doby studené války. Prezident Putin bude vyhrožovat třeba i světovým konfliktem. Vždyť již přes světová média vzkazuje, že uvažuje o vypovězení mezinárodní smlouvy o zákazu použití mezikontinentálních balistických střel.
Milé kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
je potěšující sledovat, jak jednotní k ruské agresi jsou nejen politici, ale i obyčejní lidé, kteří chtějí hlavně pomáhat. Jsem přesvědčen, že stejně tak smýšlí i naše škola a že buď společně, nebo každý z nás jednotlivě najdeme způsob, jak pomoci obětem války.
A na závěr již tolikrát opakované výzvy, které snad již budeme brát s větším pochopením. Přestaňme považovat dějepis a občanku jako nudné okrajové předměty, naopak debatujme, nacházejme v minulosti odpovědi na otázky aktuální. Přemýšlejme, nenechme se ovlivňovat lživými propagandistickými informacemi na internetu, nepodléhejme iluzím, že když budeme neutrální a třeba i z NATO a EU vystoupíme, budeme v bezpečí. Naopak!
Děkuji za pozornost
Petr Brož
