Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
dnes 17. listopadu si připomínáme významný den naší národní historie. Do roku 2000 byl v kalendáři zapsán jako Mezinárodní den studenstva. V současnosti jej oslavujeme jako den boje za svobodu a demokracii. Takové přejmenování nepovažuji za náhodné, naopak studenti a svoboda patřili v naší moderní historii bytostně k sobě, jak se pokusím dokázat několika příklady.
Dne 28. října 1939 v době Protektorátu se v Praze i jiných městech Čech a Moravy scházeli lidé, aby uctili vznik demokratické Československé republiky a vyjádřili nesouhlas s nacistickou německou okupací. Jeden z účastníků pražské demonstrace student Karlovy univerzity Jan Opletal byl poblíž Václavského náměstí smrtelně zraněn německým vojákem. Studenti univerzity projevili velkou odvahu a připravili svému zabitému kamarádovi pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Nacisté poté 9 organizátorů pohřbu popravili a 1200 odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. 17. listopadu pak uzavřeli v Protektorátu vysoké školy, neboť pochopili, že právě od mladých vzdělaných lidí je jejich diktatura nejvíce ohrožena. Ještě za války v roce1941 vyhlásila v Londýně Mezinárodní studentská rada 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.
Velkou odvahu mělo i přibližně 5 tisíc, bohužel dnes již bezejmenných, studentů, kteří v únoru roku 1948 odmítli přihlížet nástupu komunistické totality. Zatímco zfanatizovaný dav na Václavském i jiných pražských náměstích provolával slávu komunistickým vůdcům, studenti se vydali k pražskému hradu, aby bojovali za záchranu demokracie, a vyjádřili tak podporu prezidentu Benešovi. V Nerudově ulici je zbili příslušníci sboru národní bezpečnosti a prezident je poté nepřijal. Přijal naopak všechny požadavky komunistů a naše republika se na dlouhých 41 let stala totalitním státem. Mnozí ze studentů – účastníků pochodu na Hrad byli vyloučeni ze studia a vězněni. Skončilo období svobody.
Až neuvěřitelnou odvahu projevil student Filozofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach, který se 16. ledna roku 1969 na Václavském náměstí upálil na protest proti sovětské okupaci, kterou schválila vláda komunistické strany a se kterou se poté smířila i rezignující česká společnost.
Po dvaceti letech 17. listopadu roku 1989 v Praze vzpomněli studenti, v den svého svátku, 50. výročí zmíněných tragických událostí nacistické okupace. Účastníci demonstrace museli projevit hodně odvahy, neboť během ní již také hlasitě volali po konci komunistické totality a svobodě. Na více než 40tisícový průvod mladých lidí, který směřoval z Albertova na Národní třídu, čekali příslušníci ozbrojených složek komunistické vlády. Studenti byli zbiti, ale nezalekli se. Odpověděli okupační stávkou na vysokých školách, ke studentům se připojili umělci a postupně další a další lidé toužící po svobodě. Každý den se v Praze i v jiných městech konaly masové demonstrace, které vyvrcholily 27. listopadu generální stávkou.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy jako začínající učitel prožíval zmíněné dramatické události na naší škole. Pamatuji si zejména, jak nelehké bylo sebrat odvahu a společně s kolegy a studenty navzdory výhrůžkám tehdejšího vedení školy podpořit na jičínském Gottwaldově náměstí protikomunistickou revoluci. Vyhráno ještě nebylo. Demonstranty stále sledovaly pozorné oči příslušníků komunistické policie i komunistických funkcionářů. Vaši předchůdci se tehdy, milí studenti, zachovali statečně.
Komunistická diktatura tak nakonec padla. Dne 29. prosince roku 1989 byl Václav Havel zvolen československým prezidentem. V následujícím roce
se konaly po 44 letech svobodné volby a komunistická strana v nich prohrála. Sametová revoluce, na jejímž počátku stáli studenti, zvítězila.
Jičínské náměstí bylo přejmenováno na Valdštejnovo, naší škole byl navrácen čestný název Masarykova obchodní akademie. Jeden můj tehdejší odvážný kolega se stal poslancem československého parlamentu, jiný novým ředitelem školy.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí studenti, domnívám se, že je dobré se při významných výročích také zamyslet nad podstatnými věcmi
a mluvit i o současnosti. Snad nebude ode mě příliš troufalé, když ve druhé části projevu uvedu několik svých názorů.
V předešlých větách několikrát zazněla slova demokracie a totalita. Demokracii snad popisovat nemusím, již více než třicet let v ní žijeme. Studenti
a dnes i většina mých mladších kolegů a kolegyň jiný stát nezažila, demokracii a svobodu proto považují za samozřejmost. O totalitě a životě v ní slyšeli jen od svých rodičů nebo ve škole v hodinách dějepisu. Totalita (chcete-li diktatura) je, podle mého názoru, pouze jedna, i když se její podstata zahaluje různými i zdánlivě ušlechtilými idejemi a historici s politiky k ní připojují přívlastky (nacistická, fašistická, komunistická, oligarchická…). Zaměřme se tedy právě na její podstatu a vnější projevy.
Vládci v totalitních státech se snaží ovládnout vše – politiku, hospodářství, nezávislé státní orgány, ale také třeba sdělovací prostředky (noviny či televizní stanice, po internetu záměrně šíří lživé informace), a tak účinně ovládají smýšlení lidí. Svoji cestu k moci často začínají útoky na dosavadní politiky a politické strany, obviňují je z korupce, zrady národních zájmů a mnohého jiného. Své kritiky umlčují nikoli argumenty, ale vulgárními urážkami. Sami jsou prý přitom obětí jakýchsi spiknutí či temných sil. Nepřítel se vždy najde.
Bohužel, v posledních letech zažíváme v naší zemi politicky neklidné období, které v sobě nese nebezpečnou morální krizi české společnosti. Velmi
mě mrzí, že její nemalá část najednou začala některým politikům odpouštět to, co jsme dříve odsuzovali všichni – podvody, lež, aroganci.
Proto vážené kolegyně, vážení kolegové, milí studenti, za ty, pro které je morálka stále ještě důležitá, apeluji, buďme aktivní, zajímejme se o veřejný život, používejme vlastní rozum, nepodléhejme hrubému vulgárnímu chování. Vždyť právě sametová revoluce, jejíž 32. výročí si připomínáme, je důkazem, že nad lží a nenávistí pravdou a slušností zvítězit lze.
Petr Brož
